vlak Šachový vlak - zápisky J. Satranského

Den první

Šachový vlak. Výraz, který zná v České republice asi každý šachista. Ovšem jako dárek k narozeninám mne velmi překvapil. V poslední době na turnaje téměř nejezdím a ani letos jsem nic neplánoval.

Ale znáte to, člověk míní, Pán Bůh mění.

Dárky se neodmítají, ale s pokorou a radostí (zvláště v tomto případě) se přijímají.

A když už se této akce zúčastním, tak si o ní něco nastuduji. Takové bylo moje rozhodnutí.

Začal jsem se pídit po podrobnostech a hned jsem zjistil, že to nebude tak jednoduché. Na stránkách šachového vlaku jsem našel propozice a zjistil, že se nejedná o turnaj v praktickém, ale v rapid šachu. A nehraje se devět kol, ale dvanáct (nakonec po úpravě jen jedenáct). Hned tyto informace mně vnukli myšlenku, že o akci šachový vlak vlastně nevím nic konkrétního. Informace, že se šachy hrají ve vlaku a že turnaj jednou vyhrál Vlastimil Hort evidentně nejsou nijak vypovídající.

Poté, co jsem zjistil, že se hraje turnaj v Rapidu, pídil jsem se po dalších informacích přízemního typu, jako např, kde se spí, kde se konkrétně hraje, kde se jí, kde si mohu nechat věci, jak to bude s mobilem a jinými elektronickými zařízeními a tak dále.

Ze stránek organizátora jsem se dozvěděl, že se hraje jen ve vlaku. Spí se naopak jen v hotelích v uvedených zastávkách. Jí se ve vlaku (obědy), v hotelích (snídaně) a kde vás napadne (večeře). Hotely včetně snídaně zařizuje pořadatel (chcete-li), obědy ve vlaku si můžete předplatit (chcete-li) ale nic konkrétnějšího se nedozvíte.

Jediná opravdu konkrétní věc je startovní listina. Vzhledem k omezené kapacitě vlaku se brzy naplní a změny téměř nejsou. Nevím, jak to bylo v minulých letech, ale skladba hráčů v šachovém vlaku pro mne byla překvapením. Cca 5 velmistrů, 35 hráčů přes 2000, 30 hráčů bez ELO a zbytek mezi 1700 a 1900 není úplně skladba, na kterou jsem zvyklý a začal jsem mít dojem, že celá událost je hlavně společenská akce, na které si můžete zahrát šachy.

Takže šachově dobré, ale jinak téměř informační klid. Teprve týden před samotnou akcí se začalo něco dít. Dostal jsem informaci o odjezdu a o zahájení registrace účastníků. Od 08:00 na Hlavním nádraží v Praze ve vládním salónku na 1. nástupišti, slavnostní zahájení, společná snídaně. Na doplňující dotazy žádná reakce. Zaslaná informace musí postačovat.

Z této skutečnosti jsem byl poměrně rozladěn. Přeci jen jsem si již odvykl radovat se z neznáma a užívat si cesty plné překvapení. A již v tomto okamžiku jsem začal koketovat s možností, poskytnout  ostatním, mně podobným hráčům, informace o průběhu šachového vlaku a pomoci jim tak v poznání této populární akce a v rozhodování o své účasti na ní. Jinými slovy seznámit všechny případné zájemce (účastníky) se zajícem v pytli. No, a jak máte pro nějakou věc více než jeden důvod, není od slov daleko k činům. Proto nyní máte možnost přečíst si o mých zkušenostech a názorech.

Vzhledem k tomu, že jsem neobdržel odpovědi na své otázky, vyrazil jsem do Prahy pln očekávání, co se vlastně bude dít. Výraz od 08:00 jsem pochopil tak, že nemám dorazit dříve a příjezd na Hlavní nádraží v Praze jsem naplánoval na 08:30 (vlak měl odjíždět v 10:00, tak co). Trochu jsem podcenil vzdálenost zastávky tramvaje, ale nakonec jsem se do budovy HN dostal v 08:35 a jen o malou chvíli později jsem již objevil stany určené pro registraci účastníků. Stoupl jsem si do fronty a čekal, co se bude dít.

Když jsem přišel na řadu, bylo mi odebráno zavazadlo s tím, že bude umístěno v zavazadlovém vagónu. Místo zavazadla jsem obdržel číslo, podle kterého se budu moci k zavazadlu v případě potřeby dostat. Jelikož číslo bylo mnohem lehčí než taška, sledoval jsem další dění s naprostým klidem. Děvčata si mne nechala podepsat a předala mi voucher na ubytování během všech čtyř nocí. Poté jsem byl vpuštěn do exkluzivních prostor vládního salonku, kde jsem měl možnost předplatit si obědy podávané ve vlaku. Učinil jsem tak a postoupil dále "do vozu", jak se lidově říká. Zde jsem pochopil, co znamenala slova o společné snídani. Jednalo se o banket ve formě švédského stolu, který jsem okamžitě využil. Poslední smažená vajíčka chutnala výborně, zvláště v kombinaci s několika malými párečky.

Po snídani jsem střídal čekání na vlak s čekáním na slavnostní zahájení a jak to tak bývá, příjezd pokresleného vlaku a focení před ním mi zabraly tolik času, že jsem začátek slavnostního zahájení zmeškal. Naštěstí se o průběhu turnaje a celé akce hovořilo až za mé přítomnosti a tak jsem se dozvěděl, že se nemusí zapisovat, netrvá se na nulové čekací době (i když se hodiny zapínají včas) a neplatí prohra zazvoněním mobilního telefonu. Průšvihem se stává teprve druhé nebo jiné, dle posouzení rozhodčího. Tak jsem zjistil, že mobilní telefony se mohou vyskytovat v hrací místnosti.

Při slavnostním zahájení jsem také pochytil informaci o řazení vagónů a jejich využití. Nazvat vagóny podle mistrů světa mi přišlo jako dobrý nápad do té doby, než jsem ztratil přehled, v kterém vagónu se právě nacházím :-) . Nicméně skutečnost, že mne losování zařadilo na 12. šachovnici, která se nacházela ve vagónu Smyslov jsem vstřebal. Stejně jako informaci, že zavazadlový vagón se jmenuje Steinitz a nachází se tudíž hned za lokomotivou.

Vítání skončilo a tak jsem se musel odebrat k šachovnici. Hráči totiž nemají žádný svůj vagón, kde by si nechali svoje příruční zavazadla jako batůžky, notebooky a tak podobně. Přiznám se, že toto opatření nebylo podle mého gusta, ale brzy se ukázalo, že šachisté ve vlaku tvoří uzavřenou společnost a tak je vlastně jedno, kde se příruční zavazadla nachází. Každý hráč se tedy mohl pohybovat libovolně po celém vlaku a pokud se nehrálo, mohl si posedět v jídelních vozech, zablicat si v hracích vagonech se salonky nebo se prospat v kupé vedle šachovnice. To vše mělo za následek, že málokdo měl soukromí a tak se neustále navazovaly nějaké nové vztahy, což je zřejmě jedním z kladů šachového vlaku.

Když jsem si našel svou šachovnici a rozloučil se s manželkou, které mne vyprovázela a pořizovala fotodokumentaci, vlak se rozjel a bylo zahájeno první kolo. Mým soupeřem byl starší šachista z Nizozemí, takže jsem se hned musel snažit dorozumět se nějakou mně neznámou řečí. Nakonec jsem vydoloval pár německých slovíček a mohli jsme začít. S bílými figurami jsem na soupeřovu sicilskou chtěl rozehrát zabijáckou variantu (vždyť soupeř byl cca o 450 bodů slabší), ale soupeř ani na chvíli nezaváhal a vrazil mi tam d5. Poopravil jsem tedy mírně své rozhodnutí a místo oslnivého útoku se spoustou kombinací jsem rozehrál strategickou pozici se soupeřovým dvojpěšcem a velkou nadějí na remízu. Soupeř se dlouho držel, ale v momentě, kdy se rozhodl začít hrát na výhru, chyboval a jemnou kombinaci, která měla končit zesílením mé minivýhody, zakončil hrubou chybou se ztrátou figury. Povinnost výhry v prvním kole tedy byla splněna a já se klidně mohl odebrat k obědu. Kachna se zelím a knedlíkem byla výborná a podpořila mou dobrou náladu.

Při obědě jsem byl osloven s nabídkou zúčastnit se soutěže týmů za družstvo Českých drah a tak jsem s ohledem na Míru Volfa souhlasil. Se svým soupeřem a jeho přítelem jsem rozebral kvality Horta a Kaválka a šel jsem si najít klidné kupíčko pro trochu odpočinku. Přes noc jsem toho totiž moc nenaspal a tak jsem se snažil něco nahnat. To se mi podařilo, protože mne vzbudili v Drážďanech na nádraží. Byly asi čtyři hodiny, když jsem vystoupil z vlaku, vyzvedl si zavazadlo ze Steinitze a začal přemýšlet, kde je můj hotel a jak se do něj dostanu. Po zjištění, že hotel je vzdálen cca 3 km jsem se rozhodl zařídit dle rady jednoho z pravidelných účastníků, totiž koupil jsem si celodenní jízdenku, vzal na infocentru mapu s hromadnou dopravou, zeptal se tamtéž na cestu a vyrazil do hotelu. Posledních pár metrů jsem urazil pěšky, což mne ubezpečilo v přesvědčení, že chodit se zavazadlem jenom pěšky je hloupost. Po ubytování jsem tedy vyrazil vyzbrojen mapou do středu Drážďan a zkoušel jsem jinou variantu dopravy na nádraží, abych druhý den chůzi co nejvíce eliminoval.

Část zvolené trasy jsem prošel pěšky, část projel tramvají a úspěšně se dostal zpět na nádraží. Povinnost byla splněna a já mohl vyrazit do historického centra obhlédnout trochu památky Drážďan. Brzy jsem ovšem potkal známé šachisty, slovo dalo slovo a my jsme dali několik piv ve stánku na pěší zóně. A tak jsme si památky prohlédli v nočním hávu při pěší cestě na hotel. Tam jsem konečně objevil svého spolunocležníka, který se k nám připojil a prohlédl si s námi krásy restaurace v hotelovém sklepení. I přes dobrou zábavu a chutné jídlo jsme se na pokoj a do říše snů odebrali brzy po půlnoci.

Den druhý

vlak1 Ráno jsem se probudil, nasnídal se v hotelové restauraci (ovšem již ne ve sklepě) a vyrazil jsem tramvají na nádraží. Přesto, že ostatní účastníci, kteří vyrazili se mnou našli očividně jiné, a zřejmě i kratší, trasy, podařilo se mi do vlaku nastoupit s pro mne až nevídaným náskokem 20 minut do odjezdu.

Našel jsem si svou šachovnici a ještě před partií vyslechl informaci o výluce na Polském území a tudíž změně trasy. Vlak místo do Wroclawi pojede po českém území do Lichkova a tam přestoupíme na autobusy, které nás dovezou přímo k hotelu. Dobré bylo, že tím odpadlo hledání hotelu a způsobu dopravy k němu. Horší bylo to, že jsme do Wroclavi měli dorazit v 18:30 místo 16:00. Více jak dvouhodinová jízda autobusem nikoho nelákala, ale co se dalo dělat. Navíc bylo potřeba soustředit se na partii, a tak si vlastně nikdo nestěžoval.

Soupeře z Brna jsem brzy vyrovnal a snad jsem stál i lépe, ale pak jsem podcenil tah Dg5 a pozice se začala hroutit. Přispíval k tomu i nedostatek času a tak na sebe hrubka nenechala dlouho čekat. Ztratil jsem figuru a jen soupeřovo rozhodnutí vysvobodit zavřeného střelce za cenu kvality mně umožnilo pokračovat. Přesto jsem se svou věží proti dvou figurám a pěšci neměl šanci a jen jsem doufal, že při oboustranné časové tísni soupeř nenajde správné pokračování. Našel, ale ztratil při tom více času, než mohl a tak jsem nakonec mohl jít nahlásit bod do tabulky.

V dalším kole jsem dostal soupeře z Francie. Přišel sebevědomý šachista, který nezapisoval a figury přímo šrouboval do šachovnice. Až jsem měl pocit, že nějaký velmistr prohrál a já jsem byl tím šťastlivcem, který mu měl posloužit k návratu mezi elitu. Zahrál stylově francouzskou obranu a já opět zkusil výměnou s dlouhou rošádou. Tedy alespoň jsem to měl v plánu. Soupeř mne ovšem nenechal nějaký plán vymýšlet. hned nastoupil dámskými pěšci a po mé malé rošádě i královskými. Jeho otevření pozice jsem chtěl využít obětí Jezdce za dva pěšce s útokem, ale v pravou chvíli se zamyslel, přidal třetího za překrytí linií a začal měnit figury. V již prohrané pozici jsem ještě našel jednu kulišárnu, ale zase se v pravé chvíli zamyslel a přesto, že málem spadl, našel správné pokračování a mně nezbylo, než kapitulovat.

Paradoxem bylo, že po této prohře jsem se dostal ze Smyslova do Tala, tedy do vagónu TOP 10-ti šachovnic. Konkrétně jsem na 9-té desce narazil na Američana, staršího pána, který se mne rozhodl zničit útokem. V rozhodující chvíli však zaváhal, nechal mne vyrovnat a postupně vylepšovat svou pozici. Pak zřejmě špatně odhadl situaci, vyměnil dámy a přešel do koncovky, kdy měl sice pěšce navíc, ale svázané a odstavené figury, takže po dominanci mých střelců vynuceně prohrál.

Na oběd jsem tedy šel s bilancí dvou výher s černými a jedné prohry s bílými. Dva body ze tří se slabšími hráči nebyly nic moc, ale zlepšující se výkon mne potěšil a dodal mi chuť k jídlu. Španělského ptáčka s rýží jsem slupl jako malinu a v Lichkově do autobusu nastupoval v dobré náladě. Dlouhou cestu jsem zčásti propsal a zčásti prospal, ale probudil jsem se když jsme vjížděli do Wroclawi a mohl jsem krásně sledovat krásy, ale i nedostatky tohoto polského velko(?)města. Řidiči totiž nemohli najít cestu k hotelu a tak nás povozili po okraji i centru Wroclawi. Noční město z autobusu nebylo špatné, ale když jsme se na pokoj dostali v 19:00, rozhodli jsme se místo cesty do centra posedět v restauraci a povečeřet nabízené speciality. Snad jsme neprohloupili. Pokud ano, dozvím se to jistě zítra v autobuse, neboť někteří odvážlivci se přeci jenom našli.

Den třetí

Ráno jsem vstal nezvykle brzy, protože jsem měl špatné svědomí ze včerejška. Plánoval jsem rychlou snídani a před odjezdem ještě malou procházku do centra, abych přeci jen viděl Wroclaw jinak než z oken autobusu. Ovšem odhadl jsem to nějak divně, protože po snídani a sbalení zavazadel mi zůstala volná jen půlhodinka a to stačilo pouze k prohlídce centra z blízkého mostu. No, alespoň něco.

Po nástupu do autobusu jsme projeli Wroclaw za denního světla. Projeli jsme kolem nejvyššího polského mrakodrapu a hurá do hraničního Lichkova k čekajícímu vlaku. Cesta byla trochu kratší a tak jsme měli do odjezdu ještě dost času. Také oběd ve vlaku byl rychlý a nastala otázka, co s volným časem. Odpověď byla nasnadě, protože jsem si při příjezdu na nádraží všiml vedle stojící restaurace. Při prozkoumávání otvírací doby jsem narazil na obrovské překvapení - nejen, že bylo otevřeno, ale dokonce jsem objevil ceduli hlásající můj sen - bramborákové hody!!! Tak rychle, jako po přečtení této cedule, jsem v hospodě ještě nikdy neseděl. Mělo to jedinou chybu - byl jsem již po obědě a čekaly mne tři partie. A jak všichni víte, s plným žaludkem se nehraje zrovna nejlépe. Dal jsem si tedy jednu Holbu a řešil dilema. Nakonec jsem zvolil střední cestu. Obětoval jsem ostatní pochoutky a dal si bramborák v nejpřirozenější formě, kterou měli, tedy s uzeným masem.

Hned po této vsuvce bylo třeba spěchat do vlaku, protože čas se naplnil. Bylo tedy načase začít se věnovat šachové hře. Dostal jsem dalšího Američana a zkusil na něj slabší verzi zabijáka. Získal jsem jasnou výhodu, kterou jsem začal pomalu ztrácet. Když už jsem nevěděl, co dál, rozhodl jsem se vyměnit figury a spokojit se s pouhým pěšcem. Ve vzniklé pozici mi soupeř pohrozil odebráním mých pěšců a mně nezbylo, než vynutit výměnu dam pro zachování materiální převahy. Soupeř ovšem nesouhlasil a ze šachu ustoupil králem. Nezbylo mi, než se podivit a nekrytou dámu sebrat.

Tato výhra mne vymrštila až na čtvrtou šachovnici, kde mne čekal první soupeř s vyšším Elem. Nějaký FM z Belgie. Jeho výzvu do Španělska jsem odmítl Džejdžejovým tahem Jd4 a soupeř si nějak nevěděl rady. Na d4 časem vyměnil a nechal mne tam dominovat. V horší pozici vsadil všechno na jednu kartu a začal útočit na královském křídle. Když jsem vymyslel obranu, sebral jsem v klidu pěšce a teprve pak si uvědomil, že jsem měl zamýšlené tahy přehodit. Takto jsem se místo kochání nad vítěznou pozicí vzdal po oběti tah před matem. S prohrou jsem původně počítal, ale po průběhu jsem byl velmi rozčarován.

Na poslední partii jsem spadl na desátou šachovnici ale zůstal v Talovi. Alespoň něco. Za soupeře jsem dostal Rakušáka a čekal na něj asi pět minut. Poté se připotácela obrovitá postava, z níž byly cítit alkoholické výpary na hony daleko. Zadoufal jsem, že výhra nebude složitá a průběh partie mi dal za pravdu. Neodehráli jsme ani 20 tahů a už jsme si notovali v jídeláku u piva. Na rozdíl od šachů jsem u baru nedokázal držet krok a tak jsem uvítal, když jsme vjeli do dnešní cílové stanice - Bratislavy.

bratislava hrad Poučen Drážďanami a vyzbrojen výbornou znalostí cizího jazyka jsem se svým spolubydlícím našel hotel velmi brzy a tak jsme byli ubytovaní již před sedmou hodinou. Hotel pod Bratislavským hradem neměl svou restauraci a tak jsme vyrazili do centra obhlédnout památky a najít nějakou levnou hospodu. To první nebyl takový problém, ale to druhé se ukázalo být oříškem. Ceny všech restaurací silně připomínaly drahotu a my se již smiřovali s tím, že budeme muset přispět na rozvoj turistického ruchu v Bratislavě více, než jsme si představovali. Vraceli jsme se tedy k hotelu, abychom alespoň pak měli blízko do postele a řekli jsme si, že vlezeme do prvního slušně vypadajícího podniku. To jsme učinili, ale měli jsme velké štěstí. V téměř prázdné hospodě byla skvělá obsluha a nízké ceny. Trochu jsme se bály, že tomu bud odpovídat i kvalita kuchyně, ale byli jsme mile překvapeni a k dobrému plzeňskému pivu jsme dostali velice chutné jídlo. K úplné spokojenosti nám chyběla větší společnost, ale aspoň jsme se dostali dříve do postele a vyspaly se na další zážitky.

Den čtvrtý

Ráno jsme se do vlaku dostali bez čekání na tramvaj a tedy s dostatečným předstihem. Odevzdal jsem zavazadla do Steinitze a odebral se do Tala. Po včerejší výhře jsem se totiž posunul na sedmou desku, kde jsem čekal na českého soupeře - vnuka minulého prezidenta. Partii jsem nerozehrál špatně, ale v zavřeném volžáku jsem nezareagoval správně a dostal se do horší pozice. Připravil jsem se na dlouhou pasivní obranu, když v tom chyboval i soupeř. Nechal mne učinit oběť, kterou nemohl přijmout a partie se pak již hrála sama. Zvláště, když v závěru přehlédl mou nepřesnost a nevyužil šance hru trochu zkomplikovat.

Po výhře jsem se tentokrát nemohl naobědvat, protože vzhledem ke krátké cestě do Vídně nebyl na oběd ve vlaku čas. Ve Vídni jsme byli již po 12. hodině. Cestu do hotelu jsme našli poměrně dobře díky domácí přípravě jednoho kolegy, přesto jsme na hotel dorazili těsně před druhou hodinou. A protože jsem si zaplatil prohlídku po šachových kavárnách, musel jsem okamžitě vyrazit do města. Na hledání spojení do místa schůzky nebyl čas a tak jsem vyrazil na slepo, vyzbrojen pouze adresou setkání a vírou, že v metru najdu nějakou mapu s přehledem zastávek.

Osud ke mně byl přívětivý, neboť jsem již v tramvaji cestou k metru narazil na zkušenější kolegy z vlaku. Na prohlídku sice nemířili, ale chystali se do centra města a hlavně měli s sebou mapu Vídně i se stanicemi metra. Do centra jsem tedy dorazil včas a díky mobilní aplikaci snadno našel i místo setkání.

Prohlídka důležitých míst vídeňského šachu neprobíhala, jak jsem si myslel, vnitřkem kaváren, ale prohlídkou budov, často dnes již sloužících k jiným účelům, z venku. Nicméně šlo o krátké procházky doplněné kvalifikovaným komentářem, takže jsme si jí velmi užili.

viden Po prohlídce nám průvodce doporučil nějaké restaurace a místa k prohlídce. Mezi nimi byl i jediný šachový obchod ve Vídni (a snad i v celém Rakousku) a tak jsme se s novými známými z Karlových Varů (svěřencem Mildy Hütnera a jeho tatínkem - jak je ten svět malý) vydali za německým průvodcem, který byl jeho majitelem. Obchůdek byl hezký a v jeho antivariátní části jsem našel mnohé i česky psané klenoty. Nicméně ceny byly trochu nad mé poměry a tak jsem si užíval pouze vizuálně a hmatem.

Z obchodu jsme vyrazili s cílem někde se najíst, když jsme si vzpomněli, že nám průvodce doporučoval i restauraci XXL, která se sice nachází na periferii Vídně, ale blízko stanice metra. Restaurace prý nabízí možnost soutěže. Kdo sní během jedné hodiny kilo masa, nemusí ho platit a ještě vyhraje 100 Euro. My jsme sice soutěžit nechtěli, ale restaurace prý má velké porce za rozumné peníze a tak jsme byli zvědaví. Restauraci jsme našli a objednali si vídeňský řízek (bohužel jen z vepřového masa). Přesto, že jsme si neobjednali větší porci, ale normální, dostali jsme řízek přes celý talíř, takže přílohu jsme museli mít na zvláštním talířku. Restaurace splnila svou pověst a my jsme donesené jídlo sotva snědli (tedy až na mladého, který nejen, že nedojedl řízek, ale dokonce ani nenačal hranolky).

Po dobré večeři jsme vyrazili každý do svého hotelu a já zjistil, že Vídeň není zase tak velká, či nepřehledná, aby byl problém najít cestu domů. Klíč od pokoje jsem našel v recepci a tak jsem se ještě zastavil za spolubydlícím v hotelové restauraci. Dali jsme si pivo, domluvili si placení v ruštině a vyrazili přespat do pokoje, který ač měl číslo 987, nacházel se v přízemí.

Den pátý

Po zážitcích z Vídně se mi nějak nechtělo vstávat, ale můj spolubydlící naštěstí takové problémy neměl a tak jsem se na snídani dostal včas. Stejně tak jsme dorazili s předstihem i do vlaku a tak mi zbyl čas projít se po nádraží a nádražních obchodech. Prohlédl jsem si tábořící utečence s novými mobilními telefony snídající hamburgery a nakoupil něco pro rodinu. Dárky jsem pak odnesl do tašky ve Steinitzovi a vyrazil jsem do Tala.

Po včerejší výhře jsem si sedl proti německému velmistrovi a snažil se ho díky bílým figurám někde převézt. Vždy, když jsem si myslel, že jsem něco našel, soupeř byl o tah dále. Hráli jsme sice dlouho, ale výsledek partie byl docela jasný. Takže jsem si sice zahrál, ale prohrál. Samozřejmě jsem s tím počítal a tak jsem příliš nesmutnil. Spíše jsem čekal, kdo bude mým dalším protivníkem.

Byl to opět Němec, ale výrazně slabší (než velmistr) a česky mluvící. Zahráli jsme si zase volžák, ale tentokrát žádnou zavřenou variantu. Hrálo se otevřeně a takticky, povedlo se mi vyrovnat, ale pak jsem nabral příliš optimismu a udělal chybu. Prohru jsem již nedokázal odvrátit ani rychlou a vynalézavou hrou. Soupeř prostě hrál lépe.

Po prohře jsem spadl až na jedenáctou desku, tedy zpátky do Smyslova. Soupeřem pro poslední kolo mi byl, stejně jako v kole prvním, opět holandský šachista, v čemž jsem viděl dobré znamení. Vývoj partie ovšem mé naděje nijak nepotvrzoval. Soupeř hrál opatrně a pozice byla lepší pouze díky majoritě pěšců na dámském křídle. Využil jsem tedy protivníkovy snahy obsadit volný sloupec (stejně jsem tomu nemohl zabránit) a přichystal jsem jednotahovou fintu, díky které jsem získal kvalitu. V otevřené pozici již nebyl problém výhodu využít a tak jsem turnaj zakončil výhrou a ziskem sedmi bodů. Nebylo to sice nic moc, ale dobré pomocné hodnocení mne udrželo na ještě ucházejícím patnáctém místě.

partie Následoval oběd (řízek, který by mne jindy nadchl, vypadal po včerejším zážitku jako chudý příbuzný), oslavná čokoláda a čekání na příjezd do Prahy, kde mne čekala drahá polovička.

Do Prahy jsme přijeli v 16:00 hod, tedy na čas a tak se všichni vrhli na vagón se zavazadly. Já nepospíchal a dobře jsem udělal. Výdej tentokrát probíhal s kontrolou čísel a tak trval o mnoho déle než jindy, a tak bylo výhodnější se nejdříve přivítat s manželkou a teprve pak si vyzvednout zavazadlo. S taškou jsem pak zamířil do vládního salonku, kde mělo proběhnout vyhlášení výsledků. Cestou jsem se pozdravil s Vlastimilem Hortem, který přijel předat první ceny. Zavzpomínali jsme na rakovnický turnaj a Vlastimil Hort mi sdělil, že s příštím rokem počítá a že se musíme dohodnout na formě akce, neboť loňská partie s povídáním a komentáři se mu velmi líbila.

Pak jsme se již museli odebrat do salonku, kde probíhalo slavnostní zakončení akce a vyhlášení výsledků. Po proslovech došlo i na předávání cen, které mne poměrně zajímalo. Dozvěděl jsem se totiž, že cen bude předáno 15 a tak jsem byl zvědav, co na mne zbyde. Byl jsem tak napjatý, že mi málem ušlo, že moje 15 místo je zároveň nejlepší umístění českého hráče, což Matocha nezapomněl zdůraznit. Toto zjištění a banka na volné kilometry na dráze pro mne byly pěknou tečkou za hezky prožitými dny.

Proto bych chtěl všem, kdo se na tomto narozeninovém dárku podíleli, ještě jednou ze srdce poděkovat.

K organizátorům bych měl jen jednu malou poznámku. Výsledky a losování bych měl najít na stránkách akce výrazně označené a ne je hledat na novoborských nebo rakovnických stránkách.

A doporučení pro ty, které by tato akce lákala? Připravte se na dobrodružství při hledání hotelů, na hluk při hře a na spoustu nových známých a pěkných zážitků.

 
JaSa